Františka Šestáková

Tetina Fanula z Mysločovic. Hned od prvního setkání jsem měl pocit, že jsme spřízněné duše, že oba cítíme u toho druhého věčný plamen kreativity a neokázalou lásku k folklóru. Fanula mě hned napoprve usvědčila veřejně z neznalosti hanáčtiny (nepřeložil jsem "ostrou zatáčku" - je to hanácky "náhlé krót"). Ale hned mi na usmířenou zazpívala písničku, kterou zpíval její tatínek, když šel z hospody -"Ach já přenešťastná".

Já jsem ji poznal už jako starého sadaře, který se spokojeně dívá na vzrostlou a úrodnou zahradu, které se po léta věnoval. Díky ní rozkvetl dětský soubor Studánka, jehož pokračováním se stal Ječmínek, také díky ní se při svatbách "zatahovalo" (srandy na kopec!), díky ní patnáctiletá děvčata tančila před farním kostelem obřadní "Královničky", díky ní zněly na narozeninách její veršované vinše a je také autorkou nezapomenutelné básně "Jak šli Hanáci do Betléma" ("... Buďte přece chvílu ticho! Dyť tróbíte jak na Jericho! Zbláznili ste se snáď všeci, dítě budit o půlnoci? ...")

Zpívala s děckama, které se za ní táhly jak včely na med, učila je tancovat a při tom ještě pekla všelijaké dobroty včetně originálních perníkových figurek.

Bylo jí všude plno, ale jen její nejbližší (a občas i já) věděli, že na ni čas od času dolehnou deprese a smutek. On je totiž život pořád nahoru i dolů. Nebo hodně nahoru, a pak hodně dolů.

A nakonec až úplně nahoru - "Vitaj, Ježíšku!"

Ještě teď někdy slyším milý hlas tetiny Fanuly, jak mi říká: "Když nemožeš, ještě třikrát možeš!"

zpět